Synagoga Ghriba
Synagoga Ghriba je tuniská synagoga, která je jedním z hlavních identifikačních znaků Židů z Džerby, jedné z posledních přežívajících židovských komunit v arabském světě.
Vesnice, ve které se nachází, známá také jako Hara Sghira (“malá čtvrť”), je domovem židovské komunity čítající několik stovek lidí. Toto místo je také známé jako Dighet, což je název odvozený od berberské varianty hebrejského slova znamenajícího „brána“.
Toto místo je každoročně cílem pouti, která se koná při příležitosti židovského svátku Lag Ba’omer a shromažďuje několik tisíc poutníků. Je to také jedna z hlavních turistických atrakcí ostrova Džerba.
Pověst synagogy se opírá o mnoho tradic a vír, které zdůrazňují její starobylost a fakt, že obsahuje pozůstatky Šalomounova chrámu. Historicky se této pouti účastnili členové místních komunit, ale také Židé z Tuniska a sousední Libye. S odchodem Židů z arabských zemí přicházejí návštěvníci převážně z Francie.
Podobně jako šest dalších ghrib rozptýlených po Maghrebu se synagoga nachází v izolované otevřené krajině, jeden kilometr od vesnice Erriadh, nazývané Hara Sghira (malá čtvrť, jedna ze dvou židovských vesnic na ostrově, kde do 20. století žili pouze Cohanim). Podle místních legend byla Ghriba založena kněžími, kteří přišli z Jeruzaléma. Nachází se zde pět synagog, ale aby byla zachována dominance Ghriby, tradice stanoví, že svitky Tóry používané v Ghribě jsou zde uloženy a jsou přinášeny v průvodu.
Historicky je obtížné určit, kdy se sláva Ghriby rozšířila mimo Džerbu. Od druhé poloviny 19. století se objevují svědectví, která zdůrazňují její posvátný charakter, uznávaný i mimo židovskou komunitu muslimy. Synagoga přitahuje stále větší počet poutníků z Tuniska a sousední Libye. Je možné, že emigrace Židů z Džerby do těchto oblastí v této době přispěla k šíření pouti.
Ze svědectví Slouschze, který místo navštívil na počátku 20. století, víme, že budova byla rozšířena v 60. nebo 70. letech 19. století s pomocí “náhrobních kamenů nalezených na hřbitově poblíž zdí svatého domu”. Sám popisuje budovu jako “čtvercovou budovu, spíše skromnou na pohled a zcela bez stylu. Uvnitř tmavé chodby předcházejí čtvercové lodi s ‘Almenorem’ uprostřed a nahoře galerií podepřenou sloupy: nic zvláštního, charakteristického.”
Nicméně s následnými renovacemi a úpravami budovy se počet oken zvýšil. Pozdější úpravy jsou patrné zejména na severní straně budovy, kde způsobili změny oproti původnímu symetrickému plánu. Vnitřní nádvoří je obklopeno krytými lodžiemi postavenými na klenbách a sloupech. Přilehlé budovy slouží jako ubytování pro poutníky, přičemž nejstarší byly postaveny na konci 19. století a následně přibyly další budovy na začátku 50. let 20. století. Jako jiné synagogy v Džerbě se i Ghriba nachází blízko starého židovského hřbitova.
Pouť
Každoroční pouť, která se koná v Ghribě 33. den Omeru, přivádí Židy ze severní Afriky. Slavnosti začínají 14. Ijaru připomínkou rabína Meira Baala HaNese a pokračují do 18. Ijaru (svátek Lag Ba’omer), dne připomínky rabína Šimona bar Jochaje, místně známého jako rabín Šem’un. Pout zahrnuje návštěvu synagogy, almužnu, modlitby a účast na jednom ze dvou procesí, která se konají během posledních dvou dnů poutě.
Židé z Džerby i zahraniční poutníci se mísí uvnitř synagogy. Je to také jediná příležitost, kdy nedochází k oddělení mužů a žen. V 90. letech 20. století a 2000 přišla většina poutníků ze zahraničí. Podle další místní tradice pokládají ženy vejce označená jménem neprovdané dívky na klenbu, která označuje místo, kde bylo podle tradice nalezeno tělo dívky. Vejce, které je ponecháno vedle svíce po dobu slavnosti, je pak vráceno neprovdané dívce, která po jeho snězení údajně jistě najde manžela.