Synagoga v Kef je místem uctívání pro Židy v Kef. Stejně jako v jiných městech byla tato populace rozdělena mezi obchod a řemeslo a pokračovala pod protektorátem v tradičních činnostech. Podle údajů z období mezi válkami byla jejich počet postupně: 784 v roce 1921, 812 v roce 1926, 897 v roce 1931 a 807 v roce 1936. Relativní stabilita těchto čísel naznačuje, že nová generace, která dostala moderní vzdělání, emigrovala do jiných měst, včetně hlavního města Tunisu a ostrova Džerba.

Po poslední válce židovská populace v Kef zaznamenala výrazný pokles. V roce 1946 zde žilo 11 246 obyvatel, včetně 9 497 tuniských muslimů, 1 077 Evropanů různých národností a 357 tuniských Židů. Židovská populace, snížená na malé množství rodin, se věnovala obchodu s zemědělskými produkty z regionu (obilí, kůže, vlna) a dováženými průmyslovými produkty: tkaniny, obuv, kovové výrobky. Řemeslné profese byly zastoupeny krejčími, ševci a povozníky, ale také kováři. Před tuniskou nezávislostí v roce 1956 zde bylo ještě 313 tuniských Židů. Poslední žid z Kef opustil město v roce 1984.

Synagoga v Kef byla předmětem velkého uctívání, nejen ze strany Židů z města, ale také od všech v regionu, kteří každoročně putovali na toto místo během týdne vyznačeného svátkem Sukkot, nebo svátkem stánků.

Podobně jako slavná synagoga Hara el-Seghira na ostrově Džerba, tato synagoga byla nazývána al-Ghriba, což znamená “izolovaná”, “osamělá”, “opuštěná”, ale také “podivná”, “cizí”, “neobyčejná”, “úžasná”. Neznáme původ tohoto názvu a nevíme, proč se toto místo kultu stalo předmětem zvláštní úcty.

Podle Židů z Kef jejich synagoga vděčí své svatosti tomu, že byla postavena nad hrobem ženy s vzorovými ctnostmi a zbožností (podle informací shromážděných od paní Suzette Chemama).

Podle učeného Nahuma Slouschza synagoga v Kef vděčí své svatosti tomu, že se původně nacházela poblíž hřbitova, kde židovští nomádi z regionu přicházeli pohřbít své mrtvé (N. Slouschz, Un voyade d’études… , s. 20-21). Legenda přitom vypráví příběh o třech sirotkách, které se rozdělily a založily tři Ghriba: Bône (Annaba) v Alžírsku, Kef a Džerbu. V Tunisku jsou ještě dvě další Ghriba: v Arianě, Ghribet Riana a v Tunisu, Ghribet El Hafsia známá jako “Lem Mdafa”.

Obvykle se tam koná “Séouda” nebo výroční pouť. V Kef se tato Séouda konala mezi svátky židovské Paschy známé jako “Aïd El Ftira” a Šavuot. Trvala tři až čtyři dny. Přivážel se telátko, které procházelo městem, ozdobené šálky nebo šátky a různými náhrdelníky. Pak bylo zabito a zadní část zvířete byla obětována notablům. Připravoval se obrovský kus-kus vařený na dřevě pro celou komunitu a přátele. Věřící přispívali na maso a semolinu, aby pokryli náklady na svátek, a jídlo bylo rozdáváno zdarma.

To vše vyhaslo v osmdesátých letech s postupným odchodem Židů z Kef. Poslední žid z Kef opustil město v roce 1984 a odevzdal klíče do synagogy ASM (Sdružení pro ochranu Mediny). Byla obnovena o deset let později tuniskými úřady a otevřena pro veřejnost 13. dubna 1994.